Arno

Arno

Posílám pohled
Březen / 2025
5.2. 2025 Florencie

Zdály se mi samé nepoužitelné sny, mizející útržky marnosti a úzkosti bez dalšího rozměru, jak instagram. Pak se mi jedno odpoledne objevilo v hlavě: “zdálo se mi o řece Arno”. Mohla to být první věta ještě nenapsaného textu. Mohlo to být jen přání. Ale mohla to být i pravda. Několikrát se to vrátilo.

Další den jsem uviděla v televizi Botticelliho obraz La Calunnia. Bylo to jak osvícení. Jako by se mi začala vracet ztracená paměť. Jako bych se najednou začala rozpomínat na svůj pravý život, na to, kdo jsem. 

Během pár týdnů se stalo pár náhod a jsem teď tady. Poslední věc, kterou mám před očima, než usnu, je nasvícená věž paláce Vecchio. První věc, se kterou se budím, je řeka Arno. Ráno plyne ještě ve stínu, zelenomodrá a věčná.

……

Vidím mladé lidi, jak budou vypadat, až budou staří a ve starých lidech vidím děti, jimiž byli kdysi. Třeba ta žena, co prodává zeleninu na rohu kousek od mostu Santa Trinita. Je strašně protivná a z tváře jí vykukuje sedmiletá holka, které se osvědčilo tvářit se škaredě, kdykoliv se svět nechoval podle ní a už jí ten postoj zůstal na celý život, na celé dny. Nebo ten muž v parfumerii Casa Villoresi. Leželo na něm tolik únavy, seděl tam docela uštvaný a držel se zavírací hodiny jak posledního stébla. Bude tak sedět ve stáří, v tomtéž stavu čekání, až cosi přetrpí, jenomže tehdy už nebude žádná otevírací doba jeho dní. Přesto se přemůže a všechno vydrží a v jeho potlačených očích se nic nezmění. 

Ostatně pokaždé, když přijdu do této parfumerie, personál je úplně vyšťavený a nemá zájem, nebo možná sílu, cokoliv nabízet nebo prodat, takže má člověk pocit, že je opravdu na obtíž.  Podezírám Lorenza Villoresiho, že drtí své zaměstnance do svých parfémů a možná díky tomu jsou tak zneklidňující a mimořádné.

—

 

 

nikola klanicová

Kategorie

Chronologicky

    Předchozí článek

    Další článek