Benátky pod maskou
Naposledy jsem byla v Benátkách před pěti měsíci. Strávila jsem tam několik teplých zářijových dní. Když jsem pak opouštěla město a loď se rozjela, ještě jsem se naposledy ohlédla po bílých palácích vyrůstajících ze stříbrné hladiny. V tom gestu byla snaha zadržet něco, co se zadržet nedá: tak nějak se člověk ohlíží po vášnivé známosti na pár nocí, jíž propadl v romantických kulisách na dovolené. Okouzlení tu stále je, ale oba tuší, že už se nikdy nesetkají.
Benátky mě tehdy opravdu dostaly. V jakoukoli denní dobu jste se mohli procházet po náměstí San Marco sami a vůbec bylo vzácné někoho potkat. Vládlo takové ticho, že jste slyšeli jen vlastní kroky v ulicích. Z mostu Ponte dell’Accademia se dal občas zahlédnout osamělý člun, vyplouvající z Canalu Grande. Jakmile loďka zmizela z dohledu, ticho se vrátilo. Tyhle dosud nespatřené Benátky byly opravdová pohádka.
Když po necelém půlroce přišla možnost navštívit je znovu, navíc v čase, kdy vrcholí karneval, zdálo se to jako osud. Masky ve všech podobách mě fascinují, stejně jako pohyblivý svátek masopustu, odvozovaný od prvního jarního úplňku. Závislost na měsíci je vždycky magická a voní čímsi velmi starodávným. A pak byla ve hře i naděje, že všechny ty škrabošky v obchodech se suvenýry nejsou jen laciný kýč.
Příjezd na slavnost
Stačily pouhé dva roky sociální distance a úplně jsem zapomněla, jaké to je, prodírat se davem, ke všemu s kufrem v ruce. Loď zastavuje na nábřeží u San Marco, přímo v centru dění. Půvabné benátské mostky tu fungují jako zúžené hrdlo láhve, zpomalující proudění kapaliny z lidských těl. Snažím se brát vnucené tempo coby pozdrav a upomínku, že není kam spěchat. Ze všech stran se sypou dojmy: hudba, útržky různých jazyků, děti s pomalovanými obličeji a masky třpytící se ve všednosti davu. Kamennou dlažbu pokrývá vrstva různobarevných konfet a v ulicích vládne mumraj, přesně jak to má o masopustní slavnosti být.
Masky
Kvalita karnevalových kostýmů se samozřejmě různí, ale z většiny jsou masky nádherné až dechberoucí. Pomáhá jim slunečné počasí: flitry se oslnivě blyští a barvy září. Bezchybná obloha však klame. Je pořádná zima a na neobvyklé chladno si stěžují i rodilí benátčani. O to víc je obdivuhodné zaujetí všech, co v kostýmech tráví celé dny u vody a v kamenných uličkách.
Až s určitým zpožděním mi dochází, že mnohem víc než převleky mě zajímají osoby, skryté za nimi. Velké propracované masky nosí často starší páry, jejichž věk prozrazují jen zestárlé ruce. Některé úryvky tváří a očí budí dojem, že patří ke kabaretu nebo žijí svůj život na hraně bůhvíčeho. Možná nemají co ztratit, je těžké je něčím překvapit a celý rok se těší na karneval, protože i nejisté existence chtějí svůj svátek. Ostatně oproti dokonalé vyhlazenosti škrabošek působí všichni smrtelníci poněkud použitě.
Jiné masky svým pomalým vznešeným pohybem šíří domněnku, že skrývají bohaté šlechtice, co se touží jednou za rok pobavit mezi prostým lidem. Jakoby jejich přepychový kostým nebyl převlek. Všechno je na nich dokonalé a vyzařují Apollónským poklidem bytostí, které nikdy nepoznali starost o živobytí. Užasle se rozhlížejí v obyčejném světě a život chudých si tak trochu přikrášlují – stejně jako si chudí představují růžově život boháčů.
Nakonec se tu dá potkat ještě jeden druh masek. Vynořují se z černoty za starými dveřmi, ze skrytého patia na konci slepé uličky nebo čekají na gondolu na schůdcích, vedoucích z domu k vodě. Osamělé postavy s nehybnými výrazy obklopuje oblak tajemství. Jejich neslyšná existence přitahuje do mysli příběhy a všechno proměňuje: ve fádních ulicích se objevují skrytá znamení a brány do zahrad. Vypadá to, že se pravá slavnost odehrává úplně jinde, než očekávají davy.
Suvenýr
Nejvíc masek můžete potkat na nábřeží, v arkádě Dóžecího paláce a na náměstí San Marco. Masky tu postávají kvůli focení – lidé si je fotí nebo se fotí s nimi. K čemu byly masky a jaký byl karneval, když neexistovaly mobily? Vůbec k čemu sloužil svět bez možnosti vyfotit si ho? Přirozeně, každý z nás si chce to krásné, a obzvláště neobvyklé a krásné, nějak uchovat. I já fotím často, snažím se tím trochu pozastavit dění a získat víc času na pozorování. Všude je tolik zajímavostí. Na výletech myslím i na konkrétní lidi, kteří se mnou právě nejsou a chci s nimi leccos sdílet. Ale jakmile začnu fotit, akt focení pozmění původní dění. Zachycený obraz se stáčí k nějakému záměru. Chci, aby záběr co nejlépe vystihl prožívané, něco musím zvýraznit a něco odříznout. Vzniká více snímků, protože to technika umožňuje. Pozornost i plynutí reality se tříští a zasekává na jednom místě, zatímco celistvý proud přítomnosti kamsi uplynul. Pohnutky jsou bohulibé a nutkání k focení se dá pochopit, jen to množství času strávené na mobilu je děsivé. Fotka zůstává zvláštním důkazem toho, že žijeme.
Kolem barokního Caffe Florian v arkádách se nedá projít. Okna kavárny obléhají fotografové. Masky si pózujíce uvnitř užívají pozornost, jíž se jim dostává. Stačí trochu investovat do kostýmu, zabrat to správné fotogenické místo a pár dní žijete jako celebrity, o něž vždy někdo stojí. Přitom nic neriskujete ani nedáváte svou identitu v sázku: vaše pravá tvář zůstává zcela oficiálně skrytá. I proto tolik milujeme karnevaly.
Mezi velkou spoustou lidí je však těžké jen tak pozorovat svět. Musíte se dívat na cestu a když nepřijmete tempo ostatních, budou do vás vrážet a šlapat vám na nohy. Vystoupím z davu a rozhlížím se po skutečnosti. Zdá se najednou únavná. Zamířím do své oblíbené kavárny v univerzitní čtvrti Dorsoduro. Tentokrát je plno i na mostě Ponte dell Academia. I tak se tu na chvíli zastavím. Kanálem proplouvá jeden motorový člun za druhým. Každý, kdo se veze ve člunu – kromě řidiče – sleduje Canal Grande skrze mobilní telefon.
Lahůdky
Podobně jako u nás, i tady se na masopust smaží koblihy. Jmenují se fritole (spisovně frittelle) a jsou neuvěřitelně dobré, pokud natrefíte na ten správný podnik. Nejlepší mají v pasticcerii Majer a pokud chcete jejich fritole ochutnat, musíte počítat s tím, že si vystojíte frontu.
Fritole jsou smažené koule, plněné buď šlehačkou, žloutkovým krémem, šodó nebo v klasickém případě rozinkami, piniovými oříšky a kousky slazené citrónové kůry. Dokonale chutnají ještě teplé, kdy je povrch křehce křupavý a těsto uvnitř vláčné a božsky nadýchané. Italové si je odnášejí domů v krabicích. Během karnevalu je mají skoro všude. Ovšem vzhledem k množství turistů ve městě, fronta před cukrárnou ještě nezaručuje kvalitu. Za několik euro můžete dostat seschlou průmyslovou fritolu, což se to stalo mně na náměstí Campo San Zanipolo. Naštěstí mi ji náhlý závan větru vyrazil z ruky po prvním soustu, takže skončila v odpadkovém koši zcela přirozeně.
Dilema turisty
Po snídani chodívám do čvrti Cannareggio. Bydlí tu starousedlíci a v liduprázdných uličkách se dají stále najít malé řemeslné dílny a původní obchůdky. Nikdo se tu neprochází, protože lidé jsou zkrátka v práci. Voní tu vyprané prádlo a bary po obědě zavírají. Prostě normální život. Kvůli tomu také cestujeme: zajímá nás, jak se žije jinde. Přikrášlená skutečnost je sice příjemná, ale dlouhodobá výhoda se získává z opravdovosti. I Benátky mají svá obyčejná prostranství, dělníky v pracovním oblečení, zásobovací loďky a trh s veteší v budově fary. Voda se na odvráceném nábřeží tolik netřpytí a ve stínu se drží větší chlad. A pak propluje člun s rakví na palubě. Pro někoho opravdu poslední plavba po laguně. Všechno zkřehne. Všechno je najednou zranitelnější. Rakev zmizí z dohledu a zanechává nad hladinou tíhu omezení: hmotného světa, našeho času tady i kamenného města v objetí vody.
Tak to v životě chodí: uprostřed nevyhnutelnosti přichází stesk po zlatistých palácích a tisících tváří, jež přijeli za magií karnevalu. Stačí patnáct minut chůze a ze stínu se vyloupnou bílé balustrády a moře. Odrazy gondol vytvářejí na hladině obrazce. Masky se koupou ve světle zlaté hodinky, než zapadne slunce. Není nic lehčího, než se oddat neskutečné atmosféře a na chvíli pominout neoblomná pravidla. Povznést se spolu se lvem a andělem kamsi výš a ten pocit si uložit.
Tohle město má duši ostrova, s vlastními zákonitostmi nezávislými na pevnině. Pochopitelně má i svou odvrácenou stranu. Ale všechny opadané omítky, upracované obličeje, domy na rozpadnutí i pach bahna v kanálech mají své kouzlo, jakoby se za tím vším skrývalo mnohem víc. Vlastně vždycky mám pocit, že se nad Benátkami nachází nějaký průzor, jímž dostávají od boha něco navíc. A je tu úplně jedno, kdo zrovna vládne a jaké jsou časy.
Předchozí článek
Všem vyděračůmDalší článek
Kauza Slovaňák