Co čtu 1-23
George Simenon: Vdova Coudercová. Co nevratného se stane, když nejdřív vidíte film a teprve potom čtete knižní předlohu? Postavy získají konkrétní tváře a nedá se s tím nic dělat. I když jsem si děj filmu vůbec nevybavila, protože jsem ho viděla jako malá, od prvních stránek Simenonovy novely vypadal záhadný Lavigne jako Alain Delon. Asi v půlce knížky jsem si pomyslela, že by mě zajímalo, jak příběh vnímají ti, co nezažili vesnické prostředí. Protože jsem si uvědomila, že nečtu o francouzském venkově, ale že jsem přímo tam, spolu se všemi těmi lidmi a je jedno, jak vypadají. Protože podstata netkví v popisu. Ukázka mistrovství Georgese Simenona na 130 stranách.
Film La veuve Couderc z roku 1971 podle této předlohy režíroval Pierre Granier-Deferre, který se podílel i na scénáři. Vytvořil několik filmových adaptací Simenona, první z nich byla slavná Kočka (Le Chat). Podílel se i na koprodukčním zpracování Maigreta z 90. let, na nějž mám poněkud rozporuplný názor. Velmi mě však oslovil jeho film Vlak (Le Train) s Jean-Louis Trintignantem a Romy Schneider, ale stejnojmennou Simenonovu předlohu jsem nečetla (nemůžu z důvodu přecitlivělosti). Jmenované filmy patří do množiny důkazů, že se s filmy opravdu cosi stalo, že dříve, než se staly kýčovitě „příběhovité“ a rozplakávací, bývaly o životě. Možná je to právě tím, že tehdy tvůrci pracovali se špičkovými předlohami. Navíc, herci měli neskutečné charisma a nepotřebovali ani klíčovací pozadí ani sebou mlátit o zem, aby diváka zaujali. Jen musím přiznat, že jsem v dětství neměla ráda Simone Signoret, trochu jsem se jí bála. To se dodnes nezměnilo.
Řecké mýty. Robert Graves napsal za svůj život více jak 140 děl – básně, eseje, romány – prostě neuvěřitelná hlava. Aktuálně mám v knize Řecké mýty šest záložek. Co dodat. Snad jen, že Odysseovy cesty od Eduarda Petišky byly v dětství moje nejoblíbenější kniha. Ve svém dětském mozečku jsem si myslela, že právě tam je počátek, že někde tam je ta původní pravda. Při čtení řeckých mýtů mám odjakživa pocit, že je to vyprávění o předcích, které si prostě jen nemůžu pamatovat. Fascinujeme mě, jak se cizí kultura stane základem mentality vzdálených národů, které ji dokonale přijmou. Zároveň se snažím myslet mimo tyto zavedené cesty. Pochopit, na čem stojí pravdy, o nichž jsme zvyklí nepochybovat, může k osvobození mysli významně pomoct. „Naše kultura je kompletně řecká“, řekl Edwin Schroedinger ve své výtečné knize The Nature and the Greeks. Pokouším se zajistit její překlad. Přemýšlím nad tím už pár let. Uvidíme, jak se jednání podaří…
Předchozí článek
Kauza SlovaňákDalší článek
Co čtu 2-23