Co čtu 3-23

Co čtu 3-23

Co čtu
Březen / 2023
31.3. 2023 Brno

Mám ráda útlé a koncetrované knížky. Čtyři západy slunce otvírám na náhodných místech a jen tak se začtu, ze stránek sálá jiskřivý chladný vzduch a pohádkovost severu, kterou jsem si vysnila ze skandinávské literatury už v předškolním věku.

Autobiografický román zachycuje období, kdy Mika Waltari pracoval na svém nejslavnějším díle Egypťan Sinuhet, které jsem se nikdy neodhodlala přečíst  – z lásky ke starověkému Egyptu, ostatně jako mnoho dalších historických románů. Mám z nich nějakou podvědomou hrůzu, připadá mi, že bezostyšně používají historické postavy a události jako kulisy, jakoby to byly prázdné schrány, které kdokoliv může naplnit čímkoliv. Vymyšlené příběhy formují svět, samy se stávají historií, z níž vyšly a kterou posléze mění– určitě je to úplně přirozené, ale fiktivní postavy nemohou být dotčeny, že byly ve skutečnosti úplně jiní lidé, než je autor vylíčil, narozdíl od skutečných bytostí.

Jak moc vymyšlené příběhy ovlivňují životy lidí lze sledovat v esejích Neila Gaimana. Postřehy z poslední řady nejsou na jedno přečtení. Opakovaně obdivuji autorovu schopnost zůstávat na povrchu, aby byla vyjádřena jediná hlubší myšlenka.

Čechovova povídka Dáma s psíčkem se částečně odehrává v Jaltě, na Krymu a popisuje místa, která jsem navštívila. Jednou v létě jsem tam viděla výstavu „Prošloje Jalta“, na fotkách byla zachyceni lidé korzující kolem moře na Naběrežnoj (imeni Lenina) z předminulého století. Nad povídkou jsem si pomyslela: aha, tak nějak vypadaly tyhle postavy  a nosily stejné šaty. Vzpomněla jsem si na tu výstavu, na kaviár z jaltského tržiště, na to, že se tam mluvilo jen rusky, protože všichni chtěli patřit k mocnému Rusku, vzpomněla jsem si na všechny šílené skutky tamních lidí pod kletbou vodky, jichž jsem byla svědkem. Zamilování je pouhý začátek a nikdo se nevyhne následujícím strastem. Čechov to napsal tak dobře!

V březnu mi obvykle chodí tyhle časopisy – Mykologický sborník České mykologické společnosti, jediného klubu, kde jsem členem. Astropis není aktuální, protože zatím bohužel nedorazil a nemůžu se do redakce dovolat, abych zjistila, kde to vázne. Ani mi to nevadí, většinou časopisy nestíhám a čtu je zpětně, jako teď. Tento loňský speciál o Marsu je extrémně povedený. Obzvláště mě zaujal článek Vladimíra Wagnera, jehož přednášky na brněnské hvězdárně jsem si nikdy nenechala ujít.  Wagnerův článek se zabývá tématem uchovávání energie pro přístroje ve vesmíru. Někdo věří, že na Marsu lze pěstovat brambory pod stanovou plachtou (jako ve filmu Marťan, který považuji za urážku sci-fi žánru). Víte, kolik jsme přivezli na zem vzorků kamení z Marsu? Nula. Ani gram. Všechno, co o planetě víme, máme z obrázků a analýz z marsovských vozítek, nebo to přiletělo samo. Ale důležité je se nevzdávat!

Vesmírné jméno má i můj nový lak – dárek od sestřenky Vilmy, který mi dovezla z Castelfranca. Jmenuje se Claire de Lune a přelévá se v lahvičce jako vzorek řeky, ozářené pouličními lampami za horké noci. A ještě jedna třpytivá záležitost: konjunkce Venuše a Jupitera ze 2. března. Mimořádná podívaná.

 

Kategorie

Chronologicky

    Předchozí článek

    Další článek