Danmark
Helsingor. Moře je temně indigové, nádherné, ale příliš chladné na to, aby navodilo bezstarostnou iluzi ráje. Kdysi tady musela každá projíždějící loď platit clo – průplav mezi Baltským a Severním mořem představoval moc a bohatství. Na chvíli váhám, jestli nezajet lodí do dvacet minut vzdáleného Švédska, ale ve skutečnosti se mi odtud nikam nechce. Tohle město s vyfabulovanou turistickou atrakcí má něco na srdci.
Zájezdy ho navštěvují kvůli hradu Kronborg, kam Shakespeare umístil hru Hamlet, kralevic dánský. Málokdo zavítá dovnitř, stačí si pevnost vyfotit zvenku, stejně jako by se málokdo zajímal o hru starou přes čtyři sta let, kdyby k uctívání nedostal instrukci. Ve městě je víc restaurací, obchůdků a dalších podniků, než by se mohlo bez turistů uživit, obzvláště mimo letní sezónu. Přístav neztratil svou důležitost, ale většina cestujících ho používá jako přestupní stanici a do města ani nezavítají.
Z dlouhého soumraku pátečního večera vystupuje obří silueta monstra rutiny. Stále tatáž zoufalost jistého způsobu života. Toho druhu života, v němž se každý snaží přežít. V němž pátek představuje odměnu a zároveň den, na který se vydělává celý týden, pro prchavý pocit svobody. Svobody podle představ společnosti.
Všichni v centru městečka dýchají slámkou. Noční bary lákají hosty na živou hudbu, v každém z nich se pohupuje opuštěná hrstka lidí na parketu. Majitelka za barem několikrát děkuje, že jsme si vybrali její podnik pro jediný drink. S touto prací mám zkušenosti a dovedu si její dnešní výdělek představit. Prázdné ulice, boj o hosty. Pochybný pojem zábavy, pochybný pojem uvolnění, vždy totožný opakující se model euforie a úlevy vystřídaný ještě větší únavou a pastí opilosti. Silný studený vítr má jen malinký podíl na nehostinnosti bytí, které se nedá vykonat jinak, než v tomto rytmu, s předem danými rekvizitami. Město je krásné ve své upřímnosti. Mojí poslední zastávkou je bar naproti mému hotelu. Obdivuji zpěváka za klávesami, s jakou lehkostí se vypořádává s písničkami Abby. Nechci nic pít, ale objednám si ze slušnosti Malibu. Chutná jako reformulované parfémy: chemicky a bez někdejšího tajemství.
Hotel, kde bydlím, pojmenovali po Hamletovi. Je půvabný, plný severského vkusu a staromilství. Když usínám, uvědomuji si blízkost moře. Jediný zádrhel nastává ráno v malé jídelně, protože všichni chtějí snídat ve stejný okamžik a není dost míst. Odcházím z tlačenice u bufetu a sedám si na prázdnou terasu.
Slunečné čerstvé ráno vlévá sobotním ulicím jiskru do žil. Z kávy se kouří. Kolemjdoucí muž se vrávoravě zahledí na volské oko na mém talíři. Popřeje mi dobrou chuť a vůbec neskrývá svou závist, ani kocovinu, ani bezmoc nad bolestným koloběhem, který opět beze zbytku naplnil.
Splín po flámu jen neochotně vyklízí prostor zdánlivému začátku. Dívám se za tím mužem, jak mizí na konci ulice. Hluboce s ním soucítím. Jako by byl můj dosavadní život flám a já teď střízlivím. Uprostřed kruhu pseudoikon a pokřivených svobod říkám pobídce ke všem vnucovaným rytmům: děkuji, netančím.
Předchozí článek
Mare EquidistantiDalší článek
Co čtu 4-24