Kauza Slovaňák
Gymnázium na Slovanském náměstí aka gympl na Slovaňáku bylo založeno v roce 1920. Se stoletým výročím přišel kovid a oslavy se přesunuly na říjen 2022. V nedalekém Semilassu se konal sraz všech studentů i učitelů a v den oslav otevřeli školu pro veřejnost.
Když jsem vstupovala do budovy, vybavila se mi tíha, která mě provázela každé ráno před vyučováním. Chodívala jsem po Husitské nahoru k náměstí a v duchu jsem si říkala: třeba se něco stalo, třeba dojdu na roh ulice a ta škola tam nebude. Ale vždycky tam byla. A je tam i dnes.
NA první pohled se toho uvnitř moc nezměnilo. Chemická laboratoř stále nezaměnitelně páchne a stojí v ní pořád stejné laboratorní stoly s keramickými dřezy snad z první republiky. Zato v nejvyšším patře zřídili místo učebny kavárnu a stěny zdobí moderní obrazy. Z kavárny je výhled do parku a nad korunami charakteristické slovaňákovské aleje se vyjímá nápis na průčelí protější základní školy: Po věky zde stůj, veď, chraň, vzdoruj.
Do této školy, někdejší „měšťanky“ chodila moje babička a na gymnázium (tehdy České státní reformní reálné gymnázium) chodil můj otec. Náměstí i školy na něm jsou tedy rodinná tradice. Zadní okna gymnázia vedou na malý školní dvůr, sevřený vysokými budovami, kde jsme mívali tělocvik. Otec mi o tom dvoře řekl: – Tak jsem si vždycky představoval vězeňský dvůr: stísněná plocha obehnaná zdmi, z níž není úniku. Když jsem chodil do školy do Milonic (na základku), měli jsme polední přestávku na oběd doma a potom jsme se vraceli zpátky na odpolední vyučování. Cesta vedla přes pole a pod lesem. Často jsem si po obědě lehl do obilí a usnul jsem, nebo jsem šel na třešně a do školy jsem vůbec nedorazil. Byla to svoboda. Ale na Slovaňáku nebylo úniku.“
Přesně takový byl můj nejčastější pocit, když jsem na gymplu studovala já: že není úniku. První rok to celkem šlo, pak převládla bída. Neuměla jsem se učit, do té doby jsem to nepotřebovala. Nešla mi hlavně matematika, kterou jsme měli pět hodin týdně s naší třídní. Se soudružkou profesorkou, jak se tehdy oslovovali středoškolští učitelé, jsme si nerozuměly ani matematicky, ani lidsky.
Nejen od ní, ale i od dalších vyučujících bylo ponižování na denním pořádku. Skoro denně jsem slyšela větu: – Toto je výběrová škola. Co tady vůbec děláš? Ponižování od učitelů ohledně vzhledu nebo oblečení taky patřilo k rutině, stejně jako jejich doslova bizarní chování. Na jednu stranu mi sebevědomí nechybělo, nebála jsem se a brala jsem všechno jako hru, kterou prostě musím projít. Na druhou stranu mně už nikdy potom nebolel žaludek z nervů tak, jako tehdy. Polykala jsem gastrogel (žaludeční prášky) po hrstech. Většinu času jsem se cítila jak v kleci, i když to na mě možná nebylo vidět.
Do školy jsem jezdila autobusem, který odjížděl od nás z vesnice v půl šesté. Ve škole jsem byla asi v šest a čekala jsem v zamřížované šatně dvě hodiny na vyučování. Byla tam zima, šero a nuda. Rodiče mi poradili: Zajdi si někam na kafe. V nějakém hotelu už budou mít určitě otevřeno. A nemýlili se. Opravdu jsem našla hotelový bar, otevřený od brzkého rána.
Tak začala moje éra v kavárně hotelu Avion. Ale to je jiná a obsáhlá kapitola. Zjednodušeně to probíhalo následovně: v šest ráno jsem sedla na bar, objednala si kávu a do školy jsem už většinou nedorazila. Naštěstí jsem měla dobré kamarádky, které věděly, kde mě najít. Když šlo do tuhého, přišly za mnou do Avionu a řekly: musíš zítra dojít, nebo tě vyhodí. A já jsem přišla a všechno dopadlo dobře. Až na známku z chování: za tři. Což je vlastně taky dobře. Pak ve třetím ročníku přišla revoluce a změna režimu. Valná část učiva skončila na smetišti a nové učebnice ještě neexistovaly. Náhle otevřené nové možnosti vytvořily vír, v jehož chaotickém proudu se dokázal orientovat málokdo. Naše maturitní tablo bylo vystaveno ve výloze kavárny na České a nemám ani jeho fotku na památku. Maturita znamenala vysvobození, na jehož chuť si nepamatuji.
Když jsem teď procházela třídy a chodby, uvědomila jsem si, že necítím k této škole vůbec nic. Samozřejmě jsem tu potkala i výborné učitele a silné osobnosti, ale bylo jich tak málo, že na jejich spočítání jsou i prsty jedné ruky příliš. Stáli jsme na startu a chtěli jsme za něčím jít, ale tady nám nebylo nabídnuto nic, co by nás táhlo, ani co by nás semklo. Žádný vzor, žádný otisk. Přesto přese všechno zůstává Slovaňák „moje“ škola. Čtyři roky jsou v mládí strašně dlouhá doba. Nebyla to jen hrůza, občas jsme se ve třídě výtečně bavili. Vedla jsem si deník, do kterého jsem zapisovala hlášky učitelů nebo krátké kuriózní epizody z vyučování. Byl skoro celý popsaný a sestával z učiněných perel – samozřejmě jsem ho někomu půjčila a ztratil se. Když se dnes ohlédnu, v kauze Slovaňák mě mrzí jediná věc: že se ztratil ten deník.
Předchozí článek
Benátky pod maskouDalší článek
Co čtu 1-23