Mare Equidistanti
Ráno u snídaně jsem zničehonic řekla: Mare Equidistanti. Myslela jsem si, že je to jedno z měsíčních moří, ale na mapě Měsíce jsem je nenašla. Nejspíš ten název pochází z jedné staré sci-fi knížky. Seděla jsem pod palmou zabalená v dece, protože ráno bývá chladno, a mazala jsem si máslo na křehký toust, který se rozpadal v prstech. Kolem proplouvala obrovská loď Grimaldi Lines a v křišťálovém moři, uklidněném po několika větrných dnech, prosvítala tyrkysová místa s bílým pískem.
Mare Equidistanti. Slova jako znamení, které nedokážu rozluštit. Naše místo na útesu je až nevkusné tím, jak je krásné. Dlouhá placatá pláž Spiagga del Poetto za kopcem mě nefascinuje tolik jako skalnaté pobřeží a schované malé plážičky pod „naším“ zahradním apartmánem. Když v noci prší, déšť hlasitě bubnuje do střechy.
Nacházíme se v území turistických stezek: lze tu strávit hodiny dlouhým procházením, kdy nepotkáte auto, jen moře, skály a žlutě kvetoucí rostliny. Jediná cesta pro auta vede k vojenskému majáku nahoře na útesu. Lidé se tam jezdí dívat na západy slunce. Přijede třeba drsňák ve sporťáku a tváří se, že ho za černými brýlemi nemůže nic rozházet. Vydá se ledabylým krokem mezi rozkvetlé keře, pak se zastaví a zadívá se k západu. Z kapsy kožené bundy vyndá mobil, vyfotí si zoražovělé moře a až slunce celé zmizí, odjede. Já nikam jezdit nemusím. Mám to dvě minuty od místa, kde bydlím. Odpadá tím u mě ono sladké zabíjení času, trávené cestováním na místo, kde by mohlo být líp nebo krásněji, a tak sedím pod majákem a musím se dívat pravdě do očí.
Občas mám pocit, že kopce, moře i maják jsou z Vlčí volby. Možná taky pocházejí ze sci-fi knížky, tentokrát mojí.
Vila je zvláštní svou opuštěností, i když v ní občas kdosi bydlí. Nedá se říct, že by nebyla hezká, ale povaluje se tu spousta nevkusných věcí, takže podezírám majitelku z nedostatku oduševnělosti. Z tohoto domu by se dal velmi snadno udělat naprostý skvost. Ze zahrady vede branka přímo na pláž. Šla jsem tudy k moři, a když jsem brankou provlékala řetěz se zámkem a zamykala za sebou, upřímně jsem se lekla, že tyhle pohyby dělám desítky let, ale uvědomila jsem si je až nyní. Všechno jako by vypadlo z filmu od Antonioniho, včetně iluze, která se stala skutečností.
Ostrov i zdejší plameňáci vyzařují energii, v níž je cosi zákeřného; za rajskou krásou se tlačí prázdnota. Nemá však negativní povahu. Je spíše očišťující. Střídají se tu úhly existence, jako by někdo přepínal scény na holografické palubě. Obrazy nemají obvyklou logiku. Napřed člověk kráčí dlážděným prostranstvím mezi monumentálními kostely a paláci a vidí starodávné město na rovině. Až dodatečně se plazí v autobusu podél vysokánských hradeb závratně vzhůru, a až se zdá, že už cesta nemůže být strmější, autobus odbočí k ještě prudšímu stoupání a nakonec zastaví na tom dlážděném prostranství. To stoupání vzhůru na hranici fyzikálních zákonů znám ze svých snů.
Většina městských paláců je opuštěných. Město padlo za oběť sezónním záplavám turismu. Přišlo o svůj vnitřní motor, kvůli němuž kdysi vzniklo. Hluboce spí. Chovám se proto tiše, i na útesu bez lidí, kde se pojímají racci a šumění vln všechno přehluší. V noci hvězdy vylézají přímo z hladiny. Přijímám, co přichází.
Předchozí článek
Co čtu 2-24Další článek
Co čtu 3-24