Médée Berlin: Ze dna opery
Kdo si chce dát humra, nezamíří do pivnice. Když se dítě chystá do lunaparku, čeká kolotoč. A když jdu do německé státní opery, předpokládám produkci odpovídající instituci, která má prostředky a pozici přinášet to nejlepší.
Charpentierova barokní opera Médée je zárukou božské hudby. Při příchodu do sálu bylo zjevné, že co se týká podívané, zůstaneme při zemi. Na scéně byly hory ze zmuchlané záclony, dvě klece, mraky a v pozadí něco jako rozvodní skříň. Každý kus má však dostat šanci diváka překvapit.
Hudba byla opravdu božská a všichni, kdo se na ní podíleli. Záhy ale začal narůstat rozpor toho, co slyším a toho, co vidím, k nevydržení. Všichni až na Médeu měli ošuntělé a laciné kostýmy, sbor s andělskými ústy připomínal tlupu vypelichaných teletubbies. Po jevišti chodili vojáci se samopaly a na chvíli přijel kašírovaný obrněný transportér. Jediné, co to všechno připomínalo, byly televizní zprávy na bulvární stanici – tedy něco, čemu by opera měla tvořit protipól. Jistě, většina mýtů se odehrává na pozadí bitvy. Ale opravdu tvůrci očekávají tak nízkou inteligenci publika, že musejí být tímto způsobem doslovní? Asi chtěli být aktuální a současní, tedy moderní. A tam leželo jádro rozporu: nadčasová hudba a módní zpracování.
Jak se opera blížila ke konci, bylo jasné, že ani rozvodní skříň ani občasný pohyb mraků z drátěnky žádný význam nenesou. Prostě to jen tak udělali, jako další současní autoři divadelních inscenací a výsledkem je, že opery všude na světě jsou teď od sebe k nerozeznání. Vládne jeden vizuál, který se snaží zavděčit kolegům z akademické branže. Vypadá líp na fotkách než ve skutečnosti a to se dnes počítá. Pseudointelektuální vkus, kterému se hnusí krása nebo ji nedovede rozeznat, usiluje o jednoduchost za každou cenu. Výslednou nuznost zaměňuje za abstrakci. Rozvodní skříně, chybějící opony a odhalená zákulisí mají navodit dojem upřímnosti, ale spíše dokládají jistý druh lenosti.
Zbývá už jen dodat, že autoři berlínské Médée platí za skutečné superhvězdy. Kdybych viděla takovou inscenaci v divadle okresního formátu, řeknu si: neměli prachy. Dělali co mohli. Někdo říká, že je taková doba, povrchní a odbytá a bez duchovního rozměru, a tu pak zrcadlí třeba nové zpracování oper. Ale není to tak. Ve skutečnosti je to vnitřní svět autorů, co se zrcadlí v jejich tvorbě. Pokleslé produkce pouze ukazují, jaký typ lidí ovládá prostor kultury a jaký je duchovní rozměr těch, jimž jsme tuhle moc dali. Naše doba je stejně špatná i dobrá jako každá jiná. I teď vzniká nadčasové umění. Toto nebyl ten případ.
Předchozí článek
Holbein a tajemství tváříDalší článek
Nový smysl hodin