Nezcizitelné území
Je to asi měsíc, co přišel ježek. Krčil se kousek od vchodových dveří. Cpal hlavu do rohu mezi zídkami, uprostřed města, na betonové dlažbě. Ze všech možností, kde mohl skončit, skončil tady, v naprosté bezvýchodnosti. Vypadal, jako by se snažil projít zdí a najít úkryt. To zvíře symbolizovalo můj vnitřní stav. Bylo to jako znamení.
Na ulici zrovna spravovali chlapi chodník a řezali flexou dlažební kostky. Byl to strašlivý řev, co mi rval hlavu už od rána, a to i přes okno a tlusté zdi. Nechtěla jsem si ani představovat, jak musí v tom rámusu trpět ježek, když má tak dobré uši. Vzala jsem ho do košíku a vydali jsme se hledat nový domov. Naštěstí to nebylo tak těžké, když se celkem nedaleko nacházejí opuštěné zahrady s chatkami a všelijakými zahradními stavbičkami, kam většinou nikdo nechodí. Potáciví čističi, které může člověk občas potkat, jak tlačí dvoukolák naložený haraburdím, na mnoha místech ukradli pletivo, sloupky a branky a vlastně všechno železné, za co se daly získat peníze na chlast. Tak jsou zahrady místy průchozí, ve vysoké suché trávě jsou vyšlapané cestičky od zvířat.
Pokaždé když vstupuji do cizí zahrady, cítím se divně. Nemusí stát všude ploty, aby bylo jasné, že každý kousek země někomu patří. V minulosti platily dohody o hranicích, půda něco znamenala, ale pak se na ně postupně zapomnělo. Nejsnáze na cizí pozemky vždy vstupovali ti, co nic nevlastnili. Dodnes někteří lidé nepsané hranice respektují, jiní ne. Ostatně těm, co si nepostaví ploty, vždycky hrozí, že se jim něco ztratí. Tak to bylo a tak to bude. Na druhé straně, ani plotem ani zákonem se nedá všechno ošetřit. Lidstvo bude vždycky potřebovat rytířskou šlechetnost a pojem cti. Prostě tomu musím věřit.
Ježek vypadal ve výborné kondici, dobře živený a nebyl zjevný důvod, proč by neměl zimu přežít. Našla jsem mu opuštěnou chatku, kolem které se nic už roky nemění. Roste před ní krásná borovice. Nepočítám, že by se v chatě ježek usadil. Cestou jsme si na sebe zvykli, protože se mě vůbec nebál. Hned, jak se dotkl země, ožil a beze spěchu se vydal prozkoumávat okolí. Za chvíli zmizel za rohem v křoví.
Chodím teď do zahrad často a občas jdu kolem ježčí chaty. Ježek platí v mnoha kulturách za dobré znamení. Dovede zvítězit i tím, že se zavčas stáhne z nerovného boje a vyčká stočený do klubíčka. Už notnou dobu se snažím ubránit území svojí mysli před nájezdy manipulace, lží, negativity, ale i bezmoci nad nebetyčným zjednodušováním. Zdá se, že mám k dispozici obrovský prostor, ale ve skutečnosti je tu jen pár ostrůvků na přežití. Ale kde je najít? Moje životní potřeba svobody se neslučuje se současným zacházením. Některé dny atmosféra prostě není k dýchání.
Dny jsou teď krásné, napadl sníh. Velmi se chci radovat. V každém pohledu na svět prosvítá mistrně ukovaná mříž. Je tak šikovně udělaná, že mnoha lidem vůbec nevadí. Ale z každé situace, jakkoliv se zdá bezvýchodná, existuje možnost se vyprostit. Cesta vede nezcizitelným územím kdesi uvnitř. Je to jediná cesta, jak projít.
Předchozí článek
Zastavené hodinyDalší článek
Zámek a sníh