Nový smysl hodin
Čas se konečně zpomalil. Podívám se na hodiny a žasnu, jak málo ukazují. Na všechno je mnohem víc času. Je to uklidňující.
Několik minulých týdnů běžel čas šíleně. Najednou napadl sníh a já jsem se rozhlížela, kde je listopad, můj nejoblíbenější měsíc, kam se poděli havrani a celý ten hluboký podzim. V jednom zasněženém podvečeru mě zavolali ke zraněné srně na naší zahradě. Mluvili, jako bychom ji šli všichni zachránit. Ale ona nebyla jen zraněná, byla téměř mrtvá. Mrzelo mě, že nemám nůž a hlavně koule to ukončit. Říkali, že přeskočila přes plot k nám a poranila se o něj, ale srnec není parkurový kůň, aby skákal tak vysoko a na plotě nebylo o co se zranit. Ve vzduchu visela levárna. Pak srnu odnesli a všichni zmizeli. Celé to bylo strašně nepřirozené. Prošla jsem s rozsvíceným mobilem zahradu, ve sněhu nebyly žádné stopy ani barva, až na to jediné místo hned za plotem, kde srna ležela. Ještě pár dní jsem viděla její oči už skoro bez jiskry, nádherné oči, jaké má jen srnčí. Záhada zůstala nezodpovězená.
Advent pokročil a čas běžel pořád šíleně. Všichni na vánočních trzích jedli rychle, jako by už hltali štědrovečerní večeři, protože chtějí své dárky. Trhovci dál odevzdaně vyhlíželi, jestli se dotočí kolo štěstí právě u jejich stánku a oni konečně něco prodají. Vešla jsem do kostela a chvíli přes sklo pozorovala věřící. Každý hledal něco venku. Došlo mi, že hledám samotu.
Pak se sníh rozpustil, všechno se vsáklo kamsi do země a nastalo několik zcela odlišných západů slunce. Přicházely v tichosti jako šperk za odměnu na konci dne; barvy a jiskra a zjasněný vzduch. Bylo to pár dní před slunovratem.
Od té doby jde čas jiným způsobem. Chvílemi snad dokonce stojí. Včera bylo dvanáct v noci o něco dýl. Pro to, aby se v duši rozhostil klid, dnes stačí podívat se na hodiny.
Předchozí článek
Médée Berlin: Ze dna operyDalší článek
Co čtu 1-24