O ne-podobnosti
“Na tento croissant budete vzpomínat“, říká mi chlapík na sobotním farmářském trhu, kde nakupuji dobrůtky ke snídani. Ráno je zamračené po deštivé noci. Všechno mi připadá známé a domácké, přestože jsem v tomto městě poprvé: stánky se sýry, hromady pestrobarevné zeleniny, koš plný smržů a rozkrojený citron nachystaný vedle ústřic. Cítím se jako někdo jiný a neřeším, jestli je to hra nebo skutečná proměna. Začalo to jiným jménem na mé letence. Když jsem ho uviděla, kupodivu jsem se zaradovala, ačkoliv předznamenávalo značnou komplikaci. Nakonec cesta proběhla hladce, jako by to bylo moje pravé jméno.
Když jsem vstoupila na hausbót, měla jsem pocit, že jsem tam už někdy byla. Loď se téměř neznatelně zhoupla. Voněla po dřevě nebo listech starých knih, byl tam čistý len a možná nějaké barvy nebo nátěr – prostě vůně lodi a zároveň místa, kde se bydlí.
Třeba to nebylo nic zvláštního, žádné pomíchání časoprostorových rovin, ani propojení s duší, co tu žila kdysi. Třeba to bylo jen bytí, které se prostě opakuje, jako první šuplík s příbory v každé kuchyňské lince na světě. Všechno se mění a zároveň ve městě zůstává to, co funguje. Ranní trhy na malých náměstích blízko vody. Bydlení na lodi coby způsob života vynalezený před stovkami let. Ale snad ještě starší je snaha něco vnutit cizincům v ulicích. Prodávání zbytečností plodí strašidelnou podobnost měst okupovaných turisty. A taky nepřehlédnutelné zoufalství prodávajících. Spěchala jsem z hlavního náměstí zpátky na hausbót jak děcko, které rodiče donutili jít ven, zatímco si zoufale chtělo doma číst.
Jisté je, že bydlení na hausbótu v centru Amsterdamu znamená privilegium. Člověk zůstává uprostřed dění a přitom stále vyčleněný – má svůj klid a nedobytné území, odstíněné hradbou kapaliny. Podstatou lodi je svoboda, život na vodě, podlaha houpající se pod nohama. Kdo přijme nejistotu jako základ, získá kotvu, která ho zpevní v každé situaci a v každém prostředí. Možná odtud pochází mé pohodové amsterdamské rozpoložení. Píšu tyhle řádky na malé terásce na palubě, v teplácích a svetru a fotí si mě turisté z projíždějících výletních lodí. Ukazují pak fotku doma a říkají: takhle tam bydlí Holanďani.
Večer se rozsvěcují velká okna okolních domů teplým měděným světlem a připomínají lampióny. Na kanále se odráží světlo z pouličních lamp. Fungují jako umělý měsíc, řídký mechanický úplněk pro každé počasí. Má to své výhody. V noci nerozsvěcuji. Chodím lodí po paměti.
I potmě vím, kam sáhnout a nikdy tu do ničeho nevrazím. Občas se zastavím před okny v kuchyni, která se noří do hladiny a pomyslím si, jak dobře ten výhled znám. Stejně se občas zadívám na černobílé rodinné fotky na zrcadle, v knihovně, na poličkách… patří majitelce lodi. Dům jejího dětství mi připadá povědomý, i břízy před ním, a taky čiročirý úsměv dívenky s vypadlým předním zubem na portrétu nad pracovním stolem. Pokaždé, když ho vidím, vybaví se mi letní vzduch v ten den, kdy fotka vznikla, před mnoha lety.
Neřeším, jestli je to hra, že po hausbótu chodí žena, která už má všechno v paměti: čísi život, vůni lodi, chuť zdejšího croissantu a vůbec všechno tady – jen na to nejdůležitější si nemůže vzpomenout.
Ta žena to dělá schválně. Ve skutečnosti si vzpomenout nechce.
Předchozí článek
Co čtu 3-23Další článek
Vermeer aneb co je za vesmírem