Recept na mandarinkové víno
Pořád jsem na cestě.
Cosi mě žene po Azurovém pobřeží. Vyhladovělost po spočinutí a jména vlků na každém ukazateli u cesty. Zalesněné hory tak mocné, že mě chytá závrať. Střídají se s třpytivými přístavy, které se pyšní výřadem jachet, naskládaných vedle sebe jak ulovené bílé rybičky. Nemůžu se zastavit a když už se večer konečně posadím, ani nestihnu otevřít deník a už se podává mandarinkové víno. Jeho chuť mě unáší z hor zpátky k moři. U pláže má bledě zelenkavou barvu zdejších štíhlých okenic. Používám moře, abych něco neviděla, jako spousta ostatních lidí, co znám? Nevím. Moře mi prostě přináší pocit štěstí. Teď však zůstává vzdálené a nedosažitelné, i když v něm plavu. Zdá se slanější než obvykle.
V jednom okamžiku, uprostřed jasného horkého dne na Plage de Ponteil, se v plné síle ukázal podzim. Slunce pálilo dál, byla to jenom připomínka, že konec chutná smutně. Dokonce i tehdy, když něco dalšího následuje, i když se těšíme na nové, co teprve přijde. Ten okamžik smutku nechtěl pominout, vynucoval si pozornost a vyhrožoval čímsi hrozným, jako by odteď měl úplněk navždy jen ubývat a nastával tak čas, kdy se měsíc už víckrát nepromění. Byl to trik. Pokus o odlákání pozornosti. Přesto nemám klid, ani v noci. Je příliš krásně. Musím vstát z postele a vyjít ven a prohlížet si rozsvícené Théoule-sur-Mer.
Okusila jsem tu desítky neznámých parfémů a vybrala si dva, oba květinové. Na konci dne však vítězí vůně mandarinkového vína. Mám slíbený recept a velmi na něm lpím, stále si o něj říkám dokola. Je to pošetilé, jako bych si mohla spolu s ním kousek něčeho odtud s sebou vzít, jako bych věřila tomu, že můžu někde u nás sehnat takové klementinky, jaké mají tady, a stvořit tu chuť, co mě odnese zpátky k Azurovému pobřeží. Zvláštně se mi odtud nechce. Jen by to chtělo aspoň kapku bezstarostnosti. Nalévám si z různých láhví. Ale mají tu pouze víno, ze kterého se nedá opít.
Předchozí článek
Co čtu 8-23Další článek
Co čtu 9-23