Romancier
Zvláštní náhodou jsem si naplánovala na dnešek oběd v bistru St. Germain. Připadám si tady úplně jako v Paříži. Tohle Slováci opravdu umí: vytvořit pocit. V tomto případě francouzský.
Dnes ráno ležely v kupé noviny s Kunderovou fotografií. Jeho cesta i dílo se uzavřely. Když jsem ráno uviděla ty noviny, vybavily se mi dvě věci.
Jednak necitelnost, která dýchá z jeho románů takovým chladem, že je občas musím zavřít. Vůbec tu zimu nemůžu vydržet. Ta necitelnost je až ženská. Jenom ti nejjemnější musejí sahat k takovému odstupu. Intuice křížená s exaktním, až inženýrským obráběním vět plodí tenzi, jakýsi druh fyzikální přitažlivosti, která nedovoluje knížku pustit z ruky. Není to vždycky příjemné, ale každopádně je to síla, díky níž všichni čtou a mají pocit, že rozumějí.
Příliš mě nezajímají popisy a obsahy románů, na kterých se většina čtenářů shodne, připadá mi to podružné, a myslím, že o to u Kundery nejde. Tak to cítím a je mi jedno, jestli by autor byl nebo nebyl rád. Mám prostě pocit, že jména a děj a to všechno kolem slouží v jeho případě jako chytrá zástěrka, aby se román rozšířil mezi lid. Mě zajímá, co je za textem a jak se to autorovi vůbec podařilo osedlat. Protože tím dokázal téměř nemožné.
Při pohledu na jeho portrét v novinách se mi ještě vybavil jeden pařížský bar, kde jsem kdysi obědvala. Číšník milosrdně pochválil mou francouzštinu a zeptal se, odkud jsem. Odpověděla jsem a on řekl: Odtud je i Kundera. Bydlí tady nedaleko. Já vím, přikývla jsem, před chvílí jsem se dívala do oken jeho bytu. Bavili jsme se o něm jako o nějaké mytické bytosti, jako by to byl jednorožec nebo co. Tehdy uprostřed Paříže jsem si pomyslela totéž, co dnes uprostřed Bratislavy: taková kariéra. Naprosto jedinečné. Bravo!
Dalo by se toho napsat na toto téma ještě spousta. Třeba o tom, že nemám žádné vzory. Nebo že jsou mi sympatické kontroverzní osobnosti. Každý máme svůj názor. Jedno však platí bez výjimky: Neschopnost respektu k něčí práci je základní poznávací znak malosti.
Ty noviny ráno ve vlaku jsem se neodvážila otevřít. Bála jsem se, že budou malostí zamořené. Podívala jsem se v mobilu, co píšou o Kunderovi v Le Figaro.
Klobouk dolů. Loučím se osobně ze St. Germain od Dunaje: Bon voyage, Romancier…
Předchozí článek
Co moře umíDalší článek
Co čtu 7-23