Zastavené hodiny
Kdo by to byl řekl, že Rakousko pro mě budou symbolizovat větrné parky. Lopatky turbín se otáčejí tak pomalu, že má člověk nutkání rukou je postrčit. Připomínají odcizené, příliš sytlizované květiny budoucnosti. Vyrašily ze zdejší zemědělské krajiny a daly jí ráz neználkovské utopické země. Kromě vzduchu míchají asi i jiné, nezachytitelné věci. Vytvářejí jakýsi předěl. Stahují pozornost k sobě, usazují vědomí do přítomného okamžiku. Dosud krajina za oknem auta ubíhala nepozorovaně, odcloněná myšlenkami. Město se mezitím přiblížilo na dosah.
Mariahilfer Strasse je plná lidí a běžného života, prosvětlená nízkým sluncem na mléčné obloze, jež je pro Vídeň typická. Všechno se zdá, jak má být, ale za každým obrazem se cosi přikrádá ze zálohy. Jakýsi stín s dlouhými prsty. Sedí spolu s lidmi na zahrádkách kaváren. Plazí se za mladistvým smíchem dívek v obtažených kalhotách. Číhá za meruňkově růžovými sladkostmi Manner. Dýchá pel výjimečnosti na všechno, co nám dřív připadalo normální.
Sedím před zmrzlinovým obchodem, v náhodně poskládané společnosti z kolemjdoucích. Lavičky jsou vyvedené v bleděmodrých selských barvách a mají působit venkovsky, ale všechno tu do sebe zapadá podle poslední zdravé módy, vyrobené na klíč. Příchutě zmrzliny mají sympaticky rakouské názvy: Germknödel, aneb knedlík s povidlím přelitý máslem, Zwetschke nebo olej z pražených dýňových semen. Musím uznat, že zmrzlina chutná výtečně. Nabíráme ji plastovými lopatičkami a očima si sdělujeme, jaká je to paráda. Pak mladík vedle mě najednou řekne: – Ještě do pátku. V pátek to začne. Roušky a omezení všude. Jen pokývnu hlavou. A tak sedíme a zadumaně si pochutnáváme na každé lžičce, na této chvíli. Kdyby tak šlo schovat si kus toho banálního života do zásoby. Rozplývá se v teplém podzimním odpoledni jak kopeček zmrzliny.
V takové době, jako je tato, se nemarní čas v obchodech. Parkety, dřevěné židle pod křišťálovým lustrem, vše poprášené jemnou ošuntělostí z mnoha roků, z mnoha lidí a z opravdových cigaret. Rachocení kávového mlýnku, filmový plakát Romy Schneider ze 70. let. V kavárnách tohoto typu neslouží zařízení a obrazy na stěnách jako pouhé dekorace, vymyšlené v marketingovém oddělení. Předměty vstupovaly do tohoto místa postupně, aby je vytvořily jak surrealistickou koláž. Zaznamenaly trvání. Nedá se to nepodobit. Po současném otřesu patrně nezmizí Zara, Starbucks nebo jiná instantní značka. Spíše zmizí malá, bezvýznamná, ale nenapodobitelná kavárna.
Objednám si a vezmu si noviny na držáku. Nad první kávou přečtu Feuilleton, vyndám zápisník a napíšu pár poznámek. Můžu tady psát klidně i pár hodin, tak to tady běžně chodí. Je to podstata této kavárny. Ale dnes se jaksi nic nedaří. Když vracím u baru noviny na háček, na hodinách je pět minut po dvanácté.
Každý si v těch hodinách může najít svůj význam. Tento čas ukazují pořád. Mně dnes sdělují, že je pozdě.
Pocit, že se máme kam vrátit, až všechno pomine, je klam. Možná všechno bude vypadat podobně, ale do hry vstoupí nové precedensy a bude se hrát podle předělaných pravidel. Přes všechny možnosti záznamu informací a jejich šíření se ukázalo, že pravda nemá mnoho šancí. Nikdo nikdy nezjistí a neprokáže oprávněnost vládních nařízení. Faktory ovlivňující současnou situaci jsou v obrovské laboratoři zvané reálný svět neuchopitelné v jejich komplexnosti. Máme však vůbec nárok na rozhořčení ze ztráty svobody? Odkojeni pozitivismem čekáme na data, na fakta, která by to mohla rozřešit. Nedočkáme se. Přesto čekáme, rozdvojení v pocitu viny a neviny. Co jiného dělat. Jako v citátu, co visí v kavárně zdi:
“Es gibt ein Ziel, aber keinen Weg; Was wir Weg nennen, ist Zögern.” Franz Kafka
Kdo by to byl řekl, že když jednou budu chtít emigrovat ze systému, nebude kam.
Předchozí článek
Další článek
Nezcizitelné území