Kouzlo psané rukou
Pohádkový příběh.
Přistály před lesíkem z útlých stromků. Rostlinstvo svobodně bujelo všude kolem a zakrývalo vyhlídky. Skřítčena řekla dětem na rozloučenou:
– Věštírna stojí u řeky, ale je skrytá. Každý si k ní musí najít svou cestu sám.
Tak se děti vydaly k řece. Čím déle šly, tím byl svět tajemnější: z houštin a lián psího vína se začaly vynořovat malinké domky. Jehličí černých smrků viselo jak závěsy až k zemi a vytvářelo temné příbytky. Za houštinami se rozléhaly svátečně bílé záhony sasanek, jenž se nikým nerušené desítky a kdoví, možná stovky let, rozrůstaly do nekonečných koberců. Území velmi připomínalo opuštěné městské zahrady, protože občas z kopřiv vykoukly ušlechtilé květy pivoní a voděněk. Záhonky a trávníky se však už dávno proměnily v zelenou džungli. Stříšku ptačího krmítka pokrýval vysoký mech a z něj vyrůstala houbička na tenké noze. Zato lidská noha sem asi pěkně dlouho nevkročila. Všechny chatky, kůlničky a dřevěné udírny tu stály dávno opuštěné.
Do úplného ticha se náhle ozvalo něco jako pobrukování, jenž stále sílilo, jak se děti přibližovaly k malé chatičce, ukryté v chuchvalcích psího vína. Když nakoukly zpoza rohu, spatřili na verandě popocházet zvláštního chlapíka. Broukal si podivnou melodii, podupával do rytmu, chvílemi se zastavil a potřásal nechápavě hlavou. Potom to zase vypadalo, že něco ztratil, protože chodil tam a zpátky s nosem téměř u země. Nebyl to nikdo jiný než Cimfáček Kalabunka. Představoval se vždy prvně jako hudební skladatel a vzápětí dodával:
…a strážce nebeských not. To sice tvořilo jeho hlavní povolání, jímž trávil většinu času, avšak v duši byl výhradně skladatel. Nosil černý frak a černý rolák. Na hlavě měl nádherný sametový baret, z něhož mu vykukovaly rozevláté vlasy dlouhé až na ramena.
– Počkejte, počkejte, ticho! Už to skoro mám! vykřikl náhle, když děti uviděl. Zastavil se a v předklonu zíral do suku v podlaze verandy. Vzápětí se vymrštil a chytil se oběma rukama za hlavu. Hned nato ale spustil ruce bezmocně podél štíhlého těla a vyčerpaně se sesunul na dřevěné schody před chatičkou. Smekl baret, přitiskl si jej na prsa a pronesl téměř obřadně:
-Vážení, velmi se omlouvám, že jsem se vám hned nevěnoval, ale pokouším se rozřešit muzikální záhadu naprosto nevídaných rozměrů a závažnosti.
Mira a Takeo si sedli za Cimfáčkem na schody a poslouchali jeho vyprávění o prapodivných událostech, jež tohoto zkušeného strážce nebeských not zcela vyvedly z míry.
– Vše začalo ztichlým světem. Kontroloval jsem právě ladění trolejového vedení. Slyšely jste přece někdy, jak trolejbusy hvízdají, že ano? ujišťoval se Cimfáček a děti přisvědčily. – Takže od teď víte, že ani ten správný svist drátů není žádná samozřejmost, prohlásil trochu důležitě a pokračoval: – I když se lidem zdá, že v noci vládne tišina, skládá se z všelijakých šustnutí, jak se zemský povrch ochlazuje a vzdychá, a taky třeba ze ševelení můřích křídel, vyjmenovával dál Cimfáček a ukázal na Saturnii, která se bůhví odkud zjevila na vyřezávaném oprýskaném zábradlí verandy. – Do toho nastupují netopýři s pisklavými hlasy a přidává se bzučení zářivek a vibrato vysokého napětí a ozvěny padajících per nočních ptáků. Bují další a další melodie, slévající se v symfonii ticha, při níž lidské ucho žádný zvuk nevnímá. Jistě tedy chápete ten šok, když jsem ani já najednou neslyšel vůbec nic! Samozřejmě jsem svým vycvičeným citem okamžitě sledoval, kolik taktů toto divné ticho trvá. Moje hudbosmysly byly napnuté k prasknutí, když ticho naprosto neočekávaně vystřídal ohlušující ryk. Otřásl mnou do morku kostí!Všechny zvuky, jenž předtím nečekaně ustaly, se ozvaly naráz! Jsem si jistý, že to zaslechli i lidi a ten rámus je musel pěkně vystrašit. Pečlivě jsem daný fenomén prostudoval, ale vychází mi z toho jen jediné: muzika prostě nedrží pohromadě!