Knihy

V pozdním odpoledni, zmodralém severním světlem, vyplní pokoj nesnesitelné ticho, jaké může rozbít jen někdo jiný svou přítomností. Ticho se rozpíná místnostmi vždy těsně předtím, než vkročí do dveří. Ale nikdo takový tu už nebydlí. Střepy času se občas pomíchají jak karty: najednou se objeví v plné kráse chvíle, co patří minulosti.

Prohlížíte si školní fotografii z první třídy. Už tehdy, s těmi o mnoho světlejšími vlasy než máte teď, jste znali tísnivou povahu opuštěnosti. Také jste byli zvědaví, kde se v životě ocitnete za mnoho let. Teď už sami před sebou nechcete nic skrývat. Když necháte to plavé dítě nakouknout do vašeho bytu, poleká se nejen jeho ticha a prázdnoty. Svět býval pro dítě palácem, plným bohatství a dveří, do nichž stačí jen vejít: dítě věřilo, že v tom paláci může být kýmkoliv. Teď zírá a nemůže pochopit, proč jste si vybrali cestu plnou pracného přešlapování, ústupků a zbytečnosti, když už jste jednou byli princátkem a vše vám leželo u nohou, tak jako všem dětem. Co jen jste to proboha udělali?

Přejíždíte očima po tvářích spolužáků a z paměti se vynořují křestní jména navždy přilepená k příjmení jak krátké nápěvky, jeden prvňáček po druhém, nezapomenutelní. Už nikdy se to neopakuje, v každé další škole, kterou jste navštěvovali, hned vedle vás na fotce stojí kdosi bezejmenný. Je to něco, o čem jste si říkali, že se vám nikdy nestane, přece nemůžete zapomenout jméno spolužáka, vyslovované denně po několik let při kontrole docházky. Ale nakonec se to přihodilo i vám, lidé prostě upadají do zapomnění, nikdy ale prvňáčci a další osoby, jež stojí u životních zlomů. Takoví se nezapomínají nikdy.

Po školní fotografii jste nesáhli z nostalgie, přišla poštou. Je to totiž pozvánka na sraz spolužáků. Jde o vzácný druh pozvánky, u níž snesete tykání a nemotorný nevkus amatérské grafiky. Večírek začíná zhruba za hodinu a půl v restauraci na opačném konci města. Je nejvyšší čas vyrazit. Máte na sobě už druhou košili, přičemž ta první měla mnohem veselejší barvy než tahle usedlá a teď se cítíte poněkud divně i ve svátečních vlněných kalhotách. Padnou dobře, ale už si ani nepamatujete, kdy jste je měli naposledy na sobě; pořídili jste si je do divadla, kam jste později přestali chodit. Nachystáte si pozvánku na botník do chodby a jdete si přece jen obléct svoje oblíbené džíny. Vkrádá se vám úsměv do koustků úst, když pomyslíte na setkání s kamarády z dětství, těšíte se na ně. Ale čím blíže jste odchodu, tím jasněji si uvědomujete, že na vás v restauraci u několika sražených stolů nečekají ta neopotřebovaná srdce v malých hrudníčcích, naskládaných vedle sebe ve dvou řadách na fotce. Čekají vás otázky ohledně manželství a dětí, na něž budete popravdě odpovídat záporně: ne. Opravdu nemáte v mobilu obrázek nikoho, kým byste se mohli pochlubit. Nebudete ani vyzvihovat, že jste čerstvě rozejítí, ale přímý dotaz přijde a vy jen prostě přiznáte: teď nikoho nemám. Pak se stočí řeč na práci a na okamžik pocítíte chuť povyprávět o všem, co vaše zdánlivě jednotvárné povolání obnáší: rozplétání starých tajemství, neustálý boj s vnitřními démony, všechny ty složité prostocviky k udržení disciplíny, když člověk pracuje sám a převážně doma. Nakonec své zaměstnání popíšete v jedné větě: ano, dělám pořád překlady, hlavně historických listin, a pomlčíte o tom, že právě teď nemáte žádné další zakázky. Těšíte se na kamarády, ale čekají vás cizinci ze stejné země, v níž od jisté doby žijí všichni vaši příbuzní. Stejné zvyky, stejné řeči. I tak jste rozhodnutí setkat se s nimi. Povinnost, již jste si ze třídního srazu udělali, vám slouží už nějaký čas jako kotva. Je to jediná budoucnost, kterou si dokážete představit. Nikdy to nebylo takové. Kdysi jste docela rádi žili sami. Jenže člověk se mění.

Přistály před lesíkem z útlých stromků. Rostlinstvo svobodně bujelo všude kolem a zakrývalo vyhlídky. Skřítčena řekla dětem na rozloučenou:

– Věštírna stojí u řeky, ale je skrytá. Každý si k ní musí najít svou cestu sám.

Tak se děti vydaly k řece. Čím déle šly, tím byl svět tajemnější: z houštin a lián psího vína se začaly vynořovat malinké domky. Jehličí černých smrků viselo jak závěsy až k zemi a vytvářelo temné příbytky. Za houštinami se rozléhaly svátečně bílé záhony sasanek, jenž se nikým nerušené desítky a kdoví, možná stovky let, rozrůstaly do nekonečných koberců. Území velmi připomínalo opuštěné městské zahrady, protože občas z kopřiv vykoukly ušlechtilé květy pivoní a voděněk. Záhonky a trávníky se však už dávno proměnily v zelenou džungli. Stříšku ptačího krmítka pokrýval vysoký mech a z něj vyrůstala houbička na tenké noze. Zato lidská noha sem asi pěkně dlouho nevkročila. Všechny chatky, kůlničky a dřevěné udírny tu stály dávno opuštěné.

Do úplného ticha se náhle ozvalo něco jako pobrukování, jenž stále sílilo, jak se děti přibližovaly k malé chatičce, ukryté v chuchvalcích psího vína. Když nakoukly zpoza rohu, spatřili na verandě popocházet zvláštního chlapíka. Broukal si podivnou melodii, podupával do rytmu, chvílemi se zastavil a potřásal nechápavě hlavou. Potom to zase vypadalo, že něco ztratil, protože chodil tam a zpátky s nosem téměř u země. Nebyl to nikdo jiný než Cimfáček Kalabunka. Představoval se vždy prvně jako hudební skladatel a vzápětí dodával:

…a strážce nebeských not. To sice tvořilo jeho hlavní povolání, jímž trávil většinu času, avšak v duši byl výhradně skladatel. Nosil černý frak a černý rolák. Na hlavě měl nádherný sametový baret, z něhož mu vykukovaly rozevláté vlasy dlouhé až na ramena.

– Počkejte, počkejte, ticho! Už to skoro mám! vykřikl náhle, když děti uviděl. Zastavil se a v předklonu zíral do suku v podlaze verandy. Vzápětí se vymrštil a chytil se oběma rukama za hlavu. Hned nato ale spustil ruce bezmocně podél štíhlého těla a vyčerpaně se sesunul na dřevěné schody před chatičkou. Smekl baret, přitiskl si jej na prsa a pronesl téměř obřadně:

-Vážení, velmi se omlouvám, že jsem se vám hned nevěnoval, ale pokouším se rozřešit muzikální záhadu naprosto nevídaných rozměrů a závažnosti.

Mira a Takeo si sedli za Cimfáčkem na schody a poslouchali jeho vyprávění o prapodivných událostech, jež tohoto zkušeného strážce nebeských not zcela vyvedly z míry.

– Vše začalo ztichlým světem. Kontroloval jsem právě ladění trolejového vedení. Slyšely jste přece někdy, jak trolejbusy hvízdají, že ano? ujišťoval se Cimfáček a děti přisvědčily.  – Takže od teď víte, že ani ten správný svist drátů není žádná samozřejmost, prohlásil trochu důležitě a pokračoval: – I když se lidem zdá, že v noci vládne tišina, skládá se z všelijakých šustnutí, jak se zemský povrch ochlazuje a vzdychá, a taky třeba ze ševelení můřích křídel, vyjmenovával dál Cimfáček a ukázal na Saturnii, která se bůhví odkud zjevila na vyřezávaném oprýskaném zábradlí verandy. – Do toho nastupují netopýři s pisklavými hlasy a přidává se bzučení zářivek a vibrato vysokého napětí a ozvěny padajících per nočních ptáků. Bují další a další melodie, slévající se v symfonii ticha, při níž lidské ucho žádný zvuk nevnímá. Jistě tedy chápete ten šok, když jsem ani já najednou neslyšel vůbec nic! Samozřejmě jsem svým vycvičeným citem okamžitě sledoval, kolik taktů toto divné ticho trvá. Moje hudbosmysly byly napnuté k prasknutí, když ticho naprosto neočekávaně vystřídal ohlušující ryk. Otřásl mnou do morku kostí!Všechny zvuky, jenž předtím nečekaně ustaly, se ozvaly naráz! Jsem si jistý, že to zaslechli i lidi a ten rámus je musel pěkně vystrašit. Pečlivě jsem daný fenomén prostudoval, ale vychází mi z toho jen jediné: muzika prostě nedrží pohromadě!

1. KRÁSA

Když jsem byla malá, dívala jsem se často ze svého pokoje oknem do zahrady. Někdy se na okně objevovaly ledové květy. Ještě večer byla okenní tabule prázdná, a ráno se třpytila změtí listů, jejichž okraje byly vyvedeny do úchvatně složitých tvarů. Listoví vypadalo jako vytepané z blyštivých plátků, v ploškách ledových krystalů se zlatilo sluneční světlo. Večer skrze ně zase prosvítal Měsíc. Listy a květy se vlnily a překrývaly, byly úplně jako živé, přesto, že zůstávaly nehybné, zaznamenané. Vyrůstaly z okenního rámu a okno vypadalo jako stránka ze starodávného rukopisu, ozdobená na okrajích ornamentem. Kniha světa byla ponořená do mlčenlivosti tmy a vynikaly jen jiskřivé ledové vzory. Nechápala jsem, jak mohlo něco tak nádherného vzniknout samo. Že všechny ty fantastické rostliny, jejich dokonalé linie a mistrovsky propracované okraje, nikdo nevytvořil. Protože to bylo okno do zahrady, myslela jsem si, že se prostě zahrada jen projevuje svým zimním způsobem. Vůbec jsem však nepochybovala, že jde o skutečnou krásu.

Snad každá kniha o kaligrafii začíná rozborem termínu „kaligrafie“, na počátku je tedy „krása“ a následuje „psaní“. Totéž znamená české slovo „krasopis“. A hned jsme u toho: pojem krásy se mění s časem a navíc každému může připadat krásné něco jiného. Podobně je na tom „psaní“. Když jsem přinesla ze školy vysvědčení, babička se prvně ptala: „A co máš z krasopisu?“ Odpovídala jsem: „Ale babi, my nemáme krasopis, my máme jen psaní!“ Teď, když píšeme na klávesnici, tiskneme tlačítka a zjevují se písmena, je to zcela odlišný proces, než když namáčíte pero a budujete písmena po jednotlivých tazích jako v kaligrafii. Ale jiné slovo nemáme.

Dříve „kaligrafie“ označovala uměleckou formu krasopisu. Krasopis byl základní výbavou vzdělaného člověka a umět úhledně psát byla běžná dovednost, která se učila ve škole. Kaligrafie však představovala ještě vyšší formu ručního psaní, než je zvládnutí písařského řemesla: znamenala přítomnost vysoce estetické hodnoty a jistého duchovního rozměru navíc, což je typické pro umění. Takto bylo rozlišováno mezi kaligrafií a krasopisem ještě zhruba po druhé světové válce. V těch dobách platilo přesvědčení z minulosti, že úroveň rukopisu napovídá o člověku, co je zač, do jaké sociální vrstvy patří. Už na renesančních obrazech se obchodníci nechávali zvěčnit obklopeni pery a dopisy, dávali svoji písařskou každodennost na odiv. Nikdy v historii neumělo psát tolik lidí, jako dnes. Zatímco nyní se běžně lidé neposuzují podle toho, jak dobře umějí hrát na klavír nebo malovat, rukopis stále zůstává z různých důvodů prostředkem k hodnocení lidí, což je jak podivuhodné, tak strašné.

V současnosti se pojmy kaligrafie a krasopisu znovu proměnily. Krasopis coby označení školené, vypsané ruky téměř vymizel. Ubyly důvody psát ručně a po školácích se nepožaduje, aby se nějak zvlášť starali, jak jejich písmo vypadá. Kaligrafie nadále zůstává vznešenou formou ručního psaní, ale ne vše, co je za kaligrafii označeno, je považováno za umění. I když lidé ochotně připouštějí, že názory na to, jak vypadá krásný obraz, se mohou člověk od člověka lišit, většinou mají dojem, že vědí, jak má vypadat krásné písmo. Mají na mysli nádherné styly psaní našich předků, s ozdobnými písmeny a velkou pravidelností. Mnoho kaligrafů tvoří v tomto tradičním stylu, v rámci všeobecně uznávaných estetických kritérií. V této oblasti jde o nejvěrnější napodobení písemné předlohy či vyhovění grafické autoritě. Vznikají díla ve stylu iluminovaných rukopisů, ze kterých jsme vzešli. Je pro ně typická dekorativnost, ornamenty a obraz v harmonii s textem. Hodí se k formálním událostem. S tímto stylem se setkáte třeba na diplomech pro laureáty Nobelovy ceny.

Jiná část kaligrafů se snaží zajít za hranice historizujících stylů, experimentují a opouštějí zavedené estetické normy písma. Jejich díla jsou expresivní, více individualizovaná, vzdávají se praktického užití. Tento směr se často inspiruje výtvarným uměním zemí, kde má kaligrafie úplně jiný význam, než jak ho chápeme my – jde zejména o čínskou, arabskou a japonskou kulturu. Díky těmto vlivům se rodí zcela nová kaligrafie, jakou jsme dosud v naší kultuře neměli. Proto se tito autoři označují spíše jako „letter artist“. Jejich díla najdete ve speciálních galeriích pro (umělecké) kaligrafy. Jak je vidět, není to s významem slova kaligrafie vůbec jednoduché. Je to také způsobeno tím, že se nacházíme v úžasné, převratné době, co se písma týká.

Amaníta se probudila jako první. Stáhla si vlasy a omyla si oči hrstí studené vody. Když bezděčně pohladila svoje zavřená víčka, znovu si připomněla, že se jí opět propadla o něco hlouběji do lebky. Než se ostatní probudili, užívala si tuto vzácnou chvíli osamocenosti, které se kdysi tak vyhýbala. Až v tomto společenství nezámých lidí pochopila, jak je samota vzácná. Amaníta myslela na svoji matku, jak ji navždy viděla: mladou usměvavou ženu s drobnou tváří, vlny černých vlasů jí padaly k ramenům. Tmavě vybarvené rty a kulaté, jasně modré oči měla po ní. Uvědomila si, že nyní už její matka vypadá úplně jinak, ale ten starý obraz při prvním pomyšlení na ni nešel nijak zrušit. Pak si vzpomněla na tetu, kterou měla místo babičky. Nepravidelně a neustále pokyvovala hlavou. Možná to byl stařecký třas, ale jako malá tohle Amaníta neřešila. Teta už tehdy chodila pomalu, opatrně pokládala nohy přes práh a držela se přitom futer dveří ve svém starém, zatuchlém domě. Jeho zašedlé a nedozírně holé zdi jako by vyhrožovaly dětským očím; nade dveřmi visely dva křížky jak zkřížené prsty, zahánějící hrůzy ze tmy. Myslela na tyto dvě ženy, protože právě ony jí už od dětství vyprávěly, že možná zrovna za jejího života se to stane a ona pozná pravdu o jejich světě. Říkalo se, že totiž ten skutečný svět je trochu někde jinde. Ta možnost dostat se tam přichází jen dvakrát za 117 let. Jako vždy, Amaníta opět skončila v myšlenkách u svých dětí. Zřetelně viděla ve svojí mysli každý detail obrazu, který vytvořila z jejich jmen. Jména dětí byla u nich jedinými slovy, která ženy mohly napsat. Na nic jiného písmo nepoužívaly a muži nepsali vůbec. Neexistovaly tam ani podpisy, ani osobní čísla, takže tyto obrazy někdy sloužily jako podivné seznamy narozených dětí, protože některé z nich brzy zemřely a písmenný obraz byl jedinou stopou po nich. A protože zaznamenat jména dětí bylo současně jedinou příležitostí, kdy se mohlo psát, náležitě si na tom dávaly záležet. Za stovky let ženy zápis dovedly k neuvěřitelné výmluvnosti. Předávaly si umění jmenného obrazu z generace na generaci, připravovaly se na jeho psaní od dětství. Dokázaly svůj obraz propracovat do posledního tahu, i když žádná žena dopředu nevěděla, kolik jmen vlastně bude a jak budou vypadat napsaná, navíc se v písmu zrcadlily nové unikátní bytosti. Nešlo jen o jména, obraz se stal rituálem i celoživotním dílem, otiskem bytí žen s veškerými city i necity zakletými do tahů písma. Tak písmenný obraz nezbytně obsahoval i jejich největší tajemství.

Včely užitečné

Nad včelami se vznáší aureola neskonalé užitečnosti. Snad nikdo nepochybuje o tom, že včely jsou pro přírodu a ekosystémy prospěšné. Jakoby lidé říkali: nejde o ten med a všechny produkty, co nám včela poskytuje, ale hlavně o ty květiny, které by se bez včel nemohly rozmnožovat. A jestli zemřou včely, tak zemřou i květiny a vůbec nám nezáleží na vosku, mateří kašičce, propolisu a medu, jen chceme dobro pro rostliny, pro přírodu. Ovšem příroda je něco jako stát, neviditelná struktura, s níž musejí všichni vyjít zadobře, ale nikdo ji nikdy nenahmatá. Pod abstraktní pojmy se dá leccos schovat, třeba sledování ryze osobního prospěchu, což je společensky nepřípustné přiznat na rovinu.

Včely rostlinám samozřejmě prospívají. I když kdysi dávno rostliny prosperovaly i bez hmyzu a obrovská radiace hmyzích taxonů v dávné minulosti nastala patrně i díky vynálezu květu a jeho pochutin. Průběhem času se mnoho rostlin předělalo na tzv. hmyzosnubné, takže jsou perfektně konstrukčně vybavené přijímat hmyz na svých květech, aby se na jeho těle mohla zachytit droboučká zrnka pylu. Pyl má samčí povahu a díky hmyzu se dostane k blizně, jež je samičím orgánem. Ke kontaktu musí dojít, aby vzniklo semeno. Včely projevují zvláštní druh věrnosti druhu květu. Tak včela vytrvale vyhledává v okolí stejný květ a dochází k efektivnímu přenosu pylu na jiný květ téhož druhu. Pochopitelně, rostliny či stromy produkují pylu nadbytek a tak k opylení dochází i bez včel. Zde ovšem nacházíme rozuzlení zápletky, proč jsou včely pro přírodu – vlastně pro člověka – tak užitečné. Strom opylený včelami poskytne lidem asi 16 kg ovoce, kdežto bez pomoci včel pouze asi 3,5 kg. Netřeba připomínat, že v originálním procesu je hlavním cílem rostliny vznik semene. Jelikož semena ve většině plodů lidstvo obtěžují, cílem je dosáhnout na největší množství zbytnělých obalů semen a semena potlačit. Teprve se uvidí, kam to lidstvo dovede. V každém případě pyl zůstává důležitou komoditou.

Z pohledu lidských měřítek jde o bezvýznamný pel, jaký se setře jediným pohybem ruky. Pro někoho představuje hotovou pohromu, pokud na něj reaguje alergicky. Pro jiného se pyl může stát celoživotní vášní. Zkoumání starodávných pylových zrnek se věnuje důležitá vědecká disciplína. Úvod do palynologie může snadno způsobit šok: vypadá to, že pyl je pouhý  jemný žlutý prach. Ten se však pod mikroskopem vyjeví jako naprostý ohňostroj tvarů a rozmanitosti! Miniaturní ostny na dokonalých sferulích, členitý povrch v podobě ok a krajkového síťoví, oválky, pecičkovité formy s rýhami a trojčetné objekty – to vše připomíná výtrysk fantazie geniálního kreslíře, jenž vymýšlí kosmická plavidla různých druhů. Až to člověku připadá nemožné, že všechny ty tvary nevznikly v nějaké konstrukční kanceláři, že ty geniální součástky nikdo nesestrojil.